Češi jsou národem pejskařů a jsou na to patřičně hrdí. Pejska má každá druhá domácnost, čímž se statisticky dostáváme do absolutní špičky v celé Evropě. Podobně nadšenými pejskaři jsou už jen Maďaři. Proto je až bolestně kuriózní, že právě díky své lásce ke psům, většina z nás nechtěně podporuje týrání.
Mít doma psa a věnovat mu svoji lásku považujeme za naprosto normální, spíše se dá bez nadsázky říci, že kdo nemá rád psy, je podezřelý a je na něj pohlíženo s despektem.
Láska ke psům ulehčuje komunikaci mezi lidmi. Při venčení psů se lidé velice často a snadno seznamují, na sídlištích se vytváří celé komunity pejskařů, lidé se při venčení scházejí v parcích a nadšeně spolu pozorují, jak jejich miláčci skotačí.
Zarytým pejskařům se stávají i různé humorné situace, kdy například potkají známého z parku bez psa, a prostě ho nepoznají, nebo si kupříkladu pamatují lidi jen podle jmen pejsků, či je tak dokonce i nazývají: To je paní Beníková (paní od Bena), potkali jsme pana Rokyho (pán má čivavu jménem Roky) atd.
Zatímco ve většinové části světa má pes více méně jen praktické role, jako třeba hlídači nebo pastevní psi, tak Čechům dělají vysloveně společníky. Je mnoho druhů zábavy, kterou si s nimi mohou užít. Od obyčejné procházky až po různé sporty, jako je například agility, flyball, dogdancing, IPO nebo ring.
Jistě znáte ono známé pořekadlo, jaký pes, takový pán a jistě jste si již mnohokrát všimli, že se zakládá na pravdě. Je to až strhující, jak jsou si někteří pejsci se svými páníčky podobní!
Člověk by si měl vybírat plemeno psa, které odpovídá jeho naturelu. Každé plemeno má totiž své fyzické a povahové rysy, které je potřeba respektovat a neměli by se lámat přes koleno. Aktivní cyklista si například s anglickým buldokem asi moc radosti neužije. Pokud někdo vyžaduje striktní plnění povelů, měl by si prostě pořídit německého ovčáka a nikoli volnomyšlenkářského teriéra, ten kdo má rád krátké poklidné procházky a mazlení u televize, jistě dá přednost jezevčíkovi, před loveckým honičem, a kdo chce přátelského rodinného psa k dětem, pořídí si spíše labradora, nežli argentinskou dogu nebo rotvajlera.
Ale ať už chcete pudlíka nebo hlídače na zahradu, měli byste při nákupu rozlišovat mezi chovateli a množírnami. Množitelé, aby snížili náklady na velkochov, umisťují zvířata do klecí. Bohužel, takový velkochov může mít i člověk, který chová pejsky s papíry původu. PP vám zajistí, že má pejsek patřičné chovatelské, parametry, ale neznamená to, že by jeho maminka nemohla celý život strávit v kleci. I chovatelé s PP, mohou mít třeba třicet papírových fen, na kterých si plní své „chovatelské cíle“!
Mnozí chovatelé, a bohužel se to týká i těch, co chovají pejsky s PP, kteří mají více „chovného materiálu“ chovají tyto psíky, co nejúspornějším a nejefektivnějším způsobem. Je to logické, protože třicet fenek nemůžete mít doma v obýváku.
Kuriózní přitom je, že mnoho vyhlášených chovatelů s PP, mají tento chovný materiál ustájený opravdu v klecích a je to naprosto v pořádku! Pokud jsou řádně nakrmeni, naočkováni, drženi v čistotě a pravidelně kontrolováni, nemá s tím legislativa problém.
Bohužel je téměř pravidlo, že čím má chovatel vyšší chovatelské cíle, tím více potřebuje „chovného materiálu“ a proto nebývá vzácností, kdy právě ti nejvíce úspěšní a renovovaní chovatelé, chovají své svěřence klecovým způsobem.
Divoké množírny jsou samozřejmě o poznání horší, protože ty nedodržují vůbec žádná pravidla.
Osvícení milovníci psů si proto své čtyřnohé kamarády berou raději z útulků. To je totiž jediný způsob, jak snížit poptávku po štěňatech, a tím zamezit byznysu množitelů.
Mnozí lidé však přesto touží po určitém plemenu a hlavně chtějí štěňátko, takže pak sledují inzeráty, dokud se jejich pejsek někde neobjeví. Zde platí jedno pravidlo, díky kterému je velká šance, vyhnout se velkochovateli. Všímat si při pročítání inzerátu, jak často dotyčný chovatel inzeruje. Pokud každou chvíli nabízí štěňátka k prodeji, můžete s téměř stoprocentní jistotou předpokládat, že má doma několik (i desítek) chovných fen, a že je z praktických důvodů pravděpodobně drží v klecích. Různé záchranné spolky by mohly vyprávět, kde všude a jak, se dají chovat fenky. Od králíkáren až po klece na potkany, naskládaných v několika řadách na sobě.
Bohužel, ne vždy je možné mít stoprocentní jistotu, že si pořizujeme pejska od etického chovatele. Mnozí velkochovatelé mají totiž pro kupující vyvinuté rafinované finty, aby nebylo odhaleno, kde ve skutečnosti své psíky chovají.
Kupující si vybere štěňátko na internetu, kde je krásně nafoceno v pohodlí domova, mnohdy i s maminkou. Jede si tedy pro svého budoucího mazlíčka s dobrou vírou, že kupuje od dobrého a etického chovatele. Mnohdy však vůbec netuší, že štěňátka s maminkou, ve skutečnosti žijí někde mimo prostory pana domácího, ve vyhrazeném ustájení.
Lidé bývají pobouřeni, když vidí otřesné fotografie z těchto množíren, ale jen málokdo si dokáže uvědomit, že za to může právě jejich touha po vysněném štěňátku. Chovatelství je totiž byznys jako každý jiný, takže reaguje na trh a ten se snaží s minimem nákladů a s maximem výdělků naplnit.
Závěrem lze tedy říci jen jedno. Adoptujte, nekupujte. Tlapku na to 🙂
