Dvaapadesátiletá Marie H. (pravé jméno z pochopitelných důvodů tajíme) ještě před rokem pracovala jako pomocná kuchařka v restauračním zařízení. Její mzda sice nebyla nijak vysoká, ale na pokrytí základních potřeb stačila a ještě občas finančně vypomohla své dceři s malým dítětem.
„Celý život poctivě pracuji, nikdy jsem od nikoho nic nepotřebovala, vždy jsem s penězi vyšla, žádný luxus to nebyl, ale na živobytí jsem vždycky měla. Teď jsem už více než rok bez práce. Bohužel jsem se nechávala zaměstnávat jako brigádník načerno, protože díky bývalému manželovi jsem v exekuci a s životním minimem, které by mi exekutor nechával už se opravdu vyjít nedá, to bohužel nestačí ani na nájem garsonky. Peníze vyplácené na ruku se mi teď vymstily,“ začala vyprávět po té, co jsme ji na základě sms zprávy kontaktovali.
Marie se na naši redakci obrátila s prosbou o pomoc, protože již neví kudy kam. „Psala jsem do více novin, abych se o svůj příběh podělila, ale nikde mi neodpověděli,“ postěžovala si tiše a pokračovala ve vyprávění.
S manželem se před pár lety rozvedla, protože byl alkoholik a jak později zjistila, tak si bez jejího vědomí napůjčoval stovky tisíc korun, které nesplácel. Po rozvodu tedy její dluh připadl i na ni.
Výplata po exekučních srážkách nestačila. Navíc ji exekutor zablokoval i účet
„Exekutor bral vše, i zbytek výplaty, co mi chodil na účet. Že to byly peníze již po exekutorských srážkách ho nezajímalo. Nakonec jsem účet zrušila a nechávala si peníze vyplácet na ruku, jenomže s tím, co jsem dostávala jsem nezaplatila ani pronájem. Výplata očesaná o exekuci prostě nestačila. O byt, který jsme měli, jsme přišli již před lety, bylo to to první, co nám exekutoři vzali. Od té doby žiji v pronájmech. Platila jsem deset tisíc měsíčně. Vždycky mi jsem se musela rozhodnout, zda si koupím jídlo a nebudu mít na nájem, nakonec zvítězilo jídlo. Abych nepřišla o pronájem, začala jsem pracovat načerno, jinak bych prostě ty peníze na živobytí neměla.
Chodila jsem různě po restauracích a pomáhala v kuchyni nebo uklízela. Vždycky jsem dostávala peníze na ruku. A tak jsem žila. Sice od ruky do úst, ale na nájem i na jídlo jsem peníze měla a ještě jsem pomáhala dceři s dítětem.
A pak přišel ten zatracený Covid. O mé služby pomocné kuchařky a uklízečky již nebyl zájem. A protože jsem pracovala dlouho načerno, nemohla jsem si žádat ani o podporu.
Z bytu jsem dostala výpověď teď již půl roku žiju tak různě, někdy mám na ubytovnu, někdy jdu do azylu nebo prostě někde u někoho přespím. Je ze mě bezdomovec. Abych měla na jídlo a postupně i zase na nájem bytu, začala jsem nabízet erotické služby. Protože mě však na žádném soukromém privátu nechtěli, byla jsem pro ně už moc stará, nezbylo mi, než to zkoušet prostě na veřejnosti. Jenomže Praha je prázdná, bez turistů i bez obchodních cestujících tak jsem musela brát co se namanulo. Sex za tři stovky je úplná normálka, protože konkurence je obrovská.“
Klientelu si paní Marie vodí na veřejné WC, kde platí malý „desátek“ za to, že obsluha přimhouří oko a poskytne zázemí. Pokračování článku zde ↓
