Jan Tichý je typem intuitivního umělce, který už dávno vykročil za meze žánru, který vystudoval na pražské Akademii výtvarných umění, a který by jeho košatou a temperamentní povahu nadále jen svazoval. V jeho případě můžeme stále hovořit o inspiraci přírodou, ovšem přírodou osobitě viděnou jako neustále se obnovující a tvořící zdroj života, a i když zdánlivě odpočívá, dýchá skrytou silou. Hloubky moří, nekonečné prostory vesmíru a času jsou viděny, zakoušeny a modelovány z materiálu vlastního prožívání, otevřením onoho přírodního v sobě.
Jeho malířskou tvorbu charakterizuje určitá robustnost, avšak není jediným rysem jeho tvorby. Tichý má smysl a cit pro křehkost života i tvaru. Tato tendence se výrazněji projevuje v jeho keramické tvorbě, v porcelánech a ve vitrážích. V těchto oblastech se umělec nechává vést specifickými vlastnostmi hmot, využívá jejich zákonitostí, schopností propouštět světlo anebo křehkostí. Jeho subtilní porcelánové skořepinky pomuchlané setkáním s vnějšími silami vysílají signály o své jemnosti a pomíjivosti. Dekor tento dojem ještě zesiluje. Tvůrce používá tradiční podglazurní kobaltovou kresbu, jejíž jemné šrafování připomíná „stébla trávy“ nebo jehličky stromů, doplněné rozpíjejícími se oblaky barvy prozrazujícími orientální inspiraci.
Jan Tichý je ovšem především malíř. V jeho obrazech, ať už zobrazují ženské tělo nebo architektonickou stavbu, zaujme v prvním plánu jasná ukotvenost, zemitost malby a především monumentalita forem. Sumarizuje tvary, oprošťuje od zbytečností, vlastně je svým způsobem vytrhává z konkrétního kontextu a vylehčuje. Víceméně se pohybuje ve svém projevu od abstraktních vyjádření ke konkrétnímu zobrazení. Podobně jako novým realistům v šedesátých létech nestačilo omezení abstrakcí, nenechává se poutat ani Tichého malba. V některých svých obrazech, zejména těch s krajinnou tématikou, dokáže vyzdvihnout běžný přírodní detail, vymanit ho z běžných souvislostí, upoutat na něj pozornost, vrátit mu zapomenutý význam a velkolepost i poetiku.
Obrazy – hry a obrazy, které čerpají z indiánské kultury, dokazují, že Jan Tichý má smysl pro humor a jemnou ironii, prozrazují zdroje jeho hravosti v dětství. Ostatně odtud čerpali všechny tvůrčí osobnosti.
Malby nejen architektur, podmořských a vesmírných scenérií působí sice na první pohled abstraktně, přesto se dotýkají konkrétních zážitků a pocitů tohoto světa. Strukturální zpracování prozrazuje, že Tichý je nejen malíř, rovněž však bravurní kreslíř. Při zacházení s barvami kombinuje promalované plochy s kreslířskou prací dělenými tahy, které navádějí pozornost k obrazu jako artefaktu. Zaujetí kvalitami povrchu jej přibližuje české informální škole, ovšem v jiných obsahových a významových souvislostech. Vedle existenciálních témat se malíř obrací především ke smyslům. Zacházení s vrstvami barev, vytváření reliéfního povrchu prozrazuje spojitost s velkou českou barokní tradicí, s oním ideálem hojnosti, smyslovosti a plnosti.
Tváří v tvář obrazům Jana Tichého pociťujeme téměř haptický požitek z tvarů a plasticity textur. Intenzivně nám dávají pocítit životní sílu, onen Bergsonovský elán vital prostupující vše živé, tvořivý činorodý vzmach.
Dr. Lucie Holá
Další tvorbu výtvarníka Jana Tichého si můžete prohlédnout zde
