Ve velmi v nutných případech dochází k zamlčování nebo korektorování informací, které by mohly zapříčinit perzekuci minority. Zpravodajství tedy skutečně může být upravováno tak, aby nevyvolávalo negativní předsudky a mýty vůči menšinovým skupinám. V jádru se jedná o dobře myšlený akt, který pomáhá chránit menšiny před takzvanou kolektivní vinou. V principech korektní politiky je například nepřípustné zveřejňovat procenta kriminálních deliktů způsobených jakoukoli národní či náboženskou skupinou.
V příkladu se jedná o to, že pokud bylo v hypotetickém německém městě spácháno za rok 2017 3652 trestných činů, tak ve veřejných informačních kanálech se nikdy neobjeví konkretizující čísla např. jak se na nich procentuálně podíleli lidé s imigrantskou historií nebo jejich potomci (tzv. druhá a třetí generace), Romové či jiné etnikum. Taková informace přitom byla ještě před patnácti lety zcela veřejná, nicméně přinášela pro minority hrozbu kolektivní viny.
Kolektivní vinou s následným pronásledováním však nejsou ohroženy jen rozdílné menšinové národnostní skupiny, ale také lidé se sexuální orientací, která se vymyká nastaveným, avšak zastaralým normám.
Aby se zabránilo znevýhodňování pohlaví, ať již v profesní nebo veřejné oblasti, dochází díky korektní politice také k potírání genderovému přisuzování rolí.
Rámcově lze tedy korektní politiku chápat jako nástroj, který hasí drobné jiskry ještě v zárodku, aby nemohly přerůst v nezvladatelný požár.
Ale stejně jako u ohně, i u korektní politiky platí, že je dobrý sluha, ale špatný pán. Korekce zpráv je mnohdy nepřiměřená a v případě vyjasnění skutečností může přinést opačný efekt a původnímu záměru spíše uškodit.
