Tak jsem se rozhodla změnit zaměstnání, ne že by mě stávající štvalo, ale nemám šanci si na nynější pozici finančně polepšit. Rozesílání životopisů mi zabralo celých, dlouhých čtrnáct dní a nyní jen čekám, až začnu sklízet plody své horečné činnosti. Nejsem zrovna trpělivý tvor, ale doufala jsem, že mé vědomosti a pracovní zkušenosti většinu osloví nebo přímo omráčí. Nejsem přece žádná hloupá “ trubka “, která si nesežene práci snadno!
Nebudu tu popisovat, že velké množství rozeslaných životopisů mi částečně nadělalo v hlavě zmatek, když se mi postupně dostávaly odpovědi všeho druhu. Jak ty zamítavé, tak ty, ve kterých jsem byla zvaná k ústnímu pohovoru, protože slečny, jež mě k pohovoru zvaly, hovořili tak rychle, potichu a hlavně nesrozumitelné, že jsem se dokonce několikrát byla nucena opětovně dotazovat, kdo mi to vlastně volá.
Chci tu popsat jeden, včerejší pohovor/ne-pohovor, který mě vyděsil a zároveň vrátil do doby, kdy v naší tehdy velmi mladé republice začalo bujet podnikání, při němž se člověk a jeho práce stávali jen prostředkem k rychlému výdělku bez toho, aby si zaměstnavatel uvědomoval, že opravdu ten, kdo mu rychlé finance zajistí, je živá, lidská duše.
Dohodnutý čas k pohovoru jedné nejmenované, pardubické, pracovní agentuře, byl ve čtrnáct hodin. Díky popisu a navigaci pověřené pracovnice, která mě den před tím kontaktovala, jsem nebyla schopna na první dobrou, zmiňovanou agenturu nalézt, tak jsem po několika dotazech k místu, kdy tato agentura sídlila, dorazila s tříminutovým zpožděním. To, že jsem pátrala po nějakém nápisu, který na sídlo upozorňuje, je věc nadmíru logická. Leč, nápis nebyl! Za ušmudlanou výlohou, která vedla do malého krámku (kanceláře), jsem zahlédla velkou skupinu stojících lidí, mačkajících se na sebe a přešlapujících z nohy na nohu.
Po zaťukání na upatlané, skleněné dveře, vystrčila hlavu dívka, která se musela nejprve prodrat ke dveřím, a vyštěkla na mně: “ Počkejte!”
Čekala jsem dvacet minut a pak kancelář “ vyplivla “ tucet unavených a znechucených lidí, různých věkových kategorií, muže a ženy. Většina ihned odešla s vrtící hlavou a několika jadrnými slovy na rtech. A zase jsem čekala, hodinu, hodinu a půl. Mezitím začaly přicházet další lidi. Všichni jsme stáli na chodníku a nevěděli, co máme dělat, protože já osobně jsem byla asi čtvrtá na řadě. V ně “ kanceláře “ seděli čtyři lidé, kteří si povídali, jedli a jedna slečna, zřejmě uchazečka o stejnou pracovní pozici jako mi všichni stojící potupně před tou ušmudlanou výlohou.
Přesně v 15.30, jsem to nevydržela a zaťukala na dveře. Vykoukl tlustý muž, zjevně hlavní šéf, po němž se evidentně nejmenovaná pracovní agentura jmenovala a vybafl na mně: “ CO JE?”
Slušně vychovaná Vlasta, tedy já, pozdravila, a požádala o vysvětlení, proč čekáme na chodníku, proč to trvá tak dlouho, že jsme byli pozváni na čtrnáctou hodinu, a že se omlouvám, ale mám odpolední službu a musím do práce.
“ Vy máte práci? Tak proč tu jste! Můžete jít pryč.”
Otočila jsem se na podpatku a kráčela jsem s pocitem znechucení k autu na parkovišti.
Pokud si někdo myslí, že takto jednali zaměstnanci pracovní agentury s uchazeči o pozici operátor ve výrobě, uklízečky či jiné manuální činnosti, tak opravdu ne, jednalo se o místo PERSONÁLNÍHO ŘEDITELE PRO REGION.
Nechci si ani představit, jak zachází tato agentura, na kterou se obrací lidé v dobré víře, že jim bude zajištěna dobře placená práce, ve slušných pracovních podmínkách, bude se s nimi zacházet s úctou, která lidem náleží s těmi, kterým podepsala smlouvu o vyhledání pracovního místa.
Myslela jsem, že doby, kdy novodobí zlatokopové jednají s lidmi takto neuctivě a nevybíravě, jsou už dávno pryč. Je to opravdu nechutné!
Vlasta H.
