Hledáte tip na víkendový výlet? Přečtěte si o místě vzdáleném jen 120 kilometrů vzdušnou čarou od Ostravy, kde se i několik desítek metrů pod zemí budete i s vašimi dětmi cítit, s trochou nadsázky, jako ve vašem obývacím pokoji. Řeč je o solném dolu v polské Věličce (Vieliczka) , vzdálené zhruba deset kilometrů jižně od Krakova.
Ze strohých, přesto ne nezajímavých dat se dozvíme, že důl byl od středověku aktivní až do roku 1996, jedná se o památku zapsanou v seznamu UNESCO a jeho roční návštěvnost činí kolem jednoho milionu osob. Hloubka dolu je více než 300 metrů ovšem jako turisté se můžeme dostat pouze do 135 metrů. Podobné je to i s jeho rozlehlými chodbami o celkové délce více než 300km a přibližně 3000 komorami, ze kterých zbylo, z pochopitelných důvodů, k vidění pro návštěvníky „pouze“ 22 na údajně o málo více než 2 kilometrech. To jsou fakta, skutečný dojem je však mírně odlišný. „Ale nepředbíhejme událostem“, jak s oblibou říkávaly hlasatelky ČSTV po odvyprávění kompletního děje následujícího pořadu.
Už na okraji městečka Vělička vás zaujme, možná i mírně vystraší muži i ženy v zářivých vestách a s velkými prapory v rukách, direktivně signalizující, že právě VY musíte bezpodmínečně zajet na jejich parkoviště. Nenechte se zlákat a plynule pokračujte k samotnému dolu. Tyto parkoviště a jejich naháněči jsou totiž mnohdy i velmi vzdáleni a čekala by vás delší cesta pěšky. Celkem pohodlně se nám v neděli kolem deváté ranní hodiny podařilo zaparkovat téměř u samotného dolu na poloprázdném parkovišti a za příznivý poplatek. Odpoledne už tak poloprázdné nebylo. U samotného vstupu do dolu vás překvapí organizace návštěvníků, díky které se rychle zorientujete a bez zbytečných prodlev zakoupíte vstupenky. Personál vám následně ve vstupní hale předá sluchátka aby vám neušlo nic z průvodcova výkladu do mikrofonu. Což je mimo jiné velmi praktické řešení, které, jak jsem se dočetl, není ve věličském dole zavedeno dlouho a které jistě oceníte pokud umíte polsky nebo si připlatíte za cizojazyčného průvodce. Ani jedno ovšem nebyl můj případ, přesto průvodkyně měla skvělý přednes a z Polštiny jde občas něco pochytit.
Když je vaše skupina připravena, otevřou se masivní dřevěné dveře a vy vstupujete do nevelké chodby, na jejímž konci je dřevěné schodiště čítající téměř 400 schodů do jámy, jejíž dno ani nemusíte mezi zábradlím zkoušet dohlédnout, je to beznadějné. Po jeho relativně snadném zdolání se octnete v samotném dole. Můj první dojem spočíval v nečekaně příjemné teplotě, suchu a celkové útulnosti prostředí, což kontrastovalo s mojí představou vody stékající po vlhkých skalnatých stěnách a teplotě kolem pěti stupňů Celsia. Prakticky všechny holé stěny v dole jsou lesklé od soli a masivní dřevěné, povrchově upravené podpěry vytváří spíš dojem srubu. Většina komor je od chodeb oddělena velkými dřevěnými dveřmi k jejichž otvírání průvodkyně často vyzývá přítomné děti, které s vidinou objevu tajemství za nimi někdy ochotně, jindy rozpačitě souhlasí. Nejen ony jsou však mnohdy po otevření dveří překvapeny. Nutno uznat, že stvořitelé expozice rozhodně vědí jak zaujmout. V komorách najdete skutečná umělecká díla vytesaná do skály a doplněná audiovizuální show s využitím dobrého ozvučení i grafických projektorů. Díky tomu se můžete cítit jako součást děje na divadelním jevišti nebo se zblízka seznamovat s hornickou prací, v těsné blízkosti zdařilých figurín v životní velikosti a pohyblivým scénám z jejich každodenního tvrdého života v dolech v období středověku.
Ve chvíli kdy se další útulnou chodbou, po podlaze za kterou by se nemusela stydět ani lepší restaurace, přesunete do sálu několik desítek metrů vysokého, vyzdobeného neskutečně propracovanými lustry a sochami vtesanými do skály i volně stojícími před stěnami, do sálu na jehož konci stojí obrovská kaple od které teprve spatříte majestátní oboustranné schodiště kterým jste sem sestoupily, v té chvíli definičně zapomínáte že jste pod zemí a s pokorou a v tichém úžasu se obdivujete práci místních horníků a umělců kteří zde toto dílo zanechali. Menších ale stejně úchvatných sálů a komor se spletitými schodišti, tekoucí vodou nebo jezírky a jezery je zde mnoho. Je v nich i výborná akustika, proto jsou některé komory obohaceny o již zmíněné audiovizuální doplňky a při některých příležitostech jsou zde pořádány i konzerty vážné hudby pro stovky lidí.
Po opuštění jednoho z posledních sálů, kde si můžete zakoupit upomínkové předměty a „nečekaně“ i samotnou sůl v bezpočtu baleních a k neméně účelům, se dostanete do příjemné restaurace rozkládající se ve dvou rozlehlých sálech. Zde je možné se občerstvit před opuštěním dolu bez nutnosti hlídat si kalorie. Proč? Ne, nemusíte mít strach, že byste se museli vracet téměř čtyřmi sty schody na povrch. Z podzemí se totiž dostanete jedním ze dvou výtahů. Tradičním hornickým, z kovového pletiva a nebo novým nerezovým a velmi rychlým. K oběma ovšem pod dohledem průvodce musíte překonat, podle mého dojmu, několik stovek metrů dlouhou cestu důlními tunely a přitom vám jistě vytráví. Nakonec se ale octnete na povrchu.
Jen drobná rada ohledně výtahů. Mějte na paměti, že každý jede jinam. Původní výtah vás vyveze do blízkosti vstupu do dolu na rozdíl od nového výtahu kterým se dostanete do centra města vzdáleného asi tři bloky. Když budete mít toto na paměti, nestane se vám, že budete dohledávat další členy výpravy jako my.
Vělička je rozhodně skvělý zážitek a vstupné 55 PLN bezesporu stojí za tu podívanou a nečekanou podzemní atmosféru. Jak jsem již psal, organizace návštěvníků je dobře propracovaná, bez tlačenic, překřikování a vše probíhá v pohodovém tempu.
Polské silnice a dálnice obzvlášť jsou dnes na velmi dobré úrovni a cesta autem by vás neměla od této návštěvy odradit.
Bude-li se vám zdát, že máte i po návštěvě věličského podzemí v nohách málo nachozeno, spojte pobyt s návštěvou nedalekého historického města králů, Krakovem a užijte si tuto část Malopolského Vojvodství třeba celý víkend. Je na co koukat.
Autor článku: www.horak-petr.netstranky.cz Petr Hořák
Autor článku: Petr Hořák, investiční specialista
Fotografie: Nikola Hušková
