V Osvětimi se podíváte chladné minulosti přímo do tváře

Ve druhé polovině října roku 2017 jsem se vydal na víkendovou cestu za poznáním do jednoho z míst s nejděsivější historií v Evropě. Do místa, kde kvůli zvráceným touhám představitele jednoho národa a jeho přisluhovačů musely najít smrt stovky tisíců příslušníků národů jiných. Do okolí nenápadného městečka, ležícího na jihozápadě Polska, přibližně 50 kilometrů od Krakova, do Osvětimi.

Zde, ve 24 blocích z cihlových domů opuštěných kasáren polské armády, se dne 27. dubna 1940 na příkaz Heinricha Himmlera začala psát děsivá historie koncentračního tábora pod názvem Auschwitz-I. I když zde bylo krutě zavražděno zastřelením zezadu, před „Zdí smrti“, až pět tisíc lidí, teprve když bylo o rok později rozhodnuto zrealizovat plán totálního vyhlazení Židů, Romů a dalších skupin obyvatelstva tehdejší Evropy, proběhly v bloku 11 první pokusy s použitím nechvalně známého Cyklonu B a tábor se začal zapisovat do dějin i jako vyhlazovací.

Díky „úspěchu“ těchto pokusů byla roku 1942 zahájena stavba nového, téměř přilehlého tábora Auschwitz-II – Birkenau, podle nedaleké obce Březinka. Tento tábor se měl stát opravdovou továrnou na smrt v nejhorším smyslu tohoto sousloví. V jeho 200 blocích s cihlovými a dřevěnými baráky s příšernými a nedůstojnými podmínkami při dvacetkrát větší rozloze než tábor Auschwitz-I, prožilo poslední dny nebo týdny svého života až 1,5 milionu lidí. Jeho plynové komory a krematoria pak dokázaly zprovodit ze světa až 5000 lidí denně!
S chodem tábora a organizováním lidí posílaných na smrt pomáhali i samotní vězni, takzvaná Sonderkomanda. Skupině těchto vězňů se v roce 1944 podařilo zničit jedno z krematorií, zabít několik členů SS a zakopat svědectví o vzpouře pro pozdější využití při takzvaných Norimberských procesech.

Díky postupující Rudé armádě a zprávám o této vzpouře, byly na Himmlerův rozkaz již o měsíc později demontována zbylá krematoria a tábor se měl evakuovat. Dne 17.1.1945 odešli vězni na pochod stejně smrtící jako pobyt v Osvětimi. Sedm tisíc pochodu neschopných vězňů nalezla ve zuboženém stavu Rudá armáda o deset dní později přímo v táboře.

Jako zarážející pak může působit informace, že ani v době největší vytíženosti plynových komor a krematorií v táboře nepadla na ně ani jediná spojenecká bomba, přestože velení spojeneckého letectva o zvěrstvech, která se zde děla, vědělo. Tito velitelé však svorně prohlašovali, že bombardování tábora by znamenalo odklon od plánu ničit cíle, jejichž likvidace přímo pomáhá ochromit fungování Třetí Říše. Lidé v táboře se tedy mohli jen marně ptát sami sebe, proč na ně svět zapomněl.

Návštěva obou táborů nutí člověka i po více než sedmi desetiletích k zamyšlení nad lidskou existencí, příčinách zrodu tak silné nenávisti a zároveň i neuvěřitelnou lidskou silou a odhodlání přežít i v takových podmínkách, jaké zde panovaly. Můžeme jen doufat, že historie se nebude znovu opakovat.

Autor článku: Petr Hořák

 

 

 

 

 

Foto: Nikola Hušková